Diablo vyšlo a já okamžitě sedla ke kompu a vytipovala jsem si Demon Huntera. Měla jsem velikou radost, že tahle postava má všechno, co jsem kdy chtěla. Možnost uskákat pryč jak největší srab a odstřelovat všechny z dálky a přitom se smát, jak všechny mobky umírají a expy vám přibývají jako po másle. Vychutnávala jsem si každý detail hry, skill, atmosféru, luxusní hudbu a po zhruba 30 hodinách jsem změřila své síly s hlavním bossem této hry Diablem. Rychle se objevil, rychle umřel a já si mohla vychutnat závěrečný filmeček této hry. Utřela jsem si pot a pokračovala jsem dál ve zdolávání dalších obtížností. Pamatuji si jakoby to bylo včera, kdy jsem měla ještě ten elán, chuť a myslela jsem si, že mě nemůže vůbec nic odradit. Opak byl pravdou. Po zdolání obtížnosti Nightmare mě překvapil fakt, že už další obtížnost nejde po másle jako ty předchozí, permanentně umírám a říkám si proč. Se vším tim equipem, který mi padl z předchozích aktů, to nešlo. Koukla jsem se na své staty a uvědomila si, kde je zakopaný pes. To si opravdu Blizzard myslel, že s tím vším, co vám padne se dostanete až do Inferna? Pocit radosti vystřídal pocit znechucení v tom okamžiku, kdy jsem musela leavnout hru a navštívit aukci, abych mohla pokračovat dál. Postupem času jsem začala poznávat, že nejtěžším bossem Diabla není samotný Diablo ale Belial. Položila jsem si otázku, proč se hra vlastně nejmenuje Belial? Dablo je velmi lehký boss, protože máte strašně moc prostoru, můžete volně taktizovat a bez problému ho zabít. Jenže před Belialem jako jediným bossem nezdrhnete. Začne prdět tu zelenou s*ačku a vy umřete ani nevíte jak. Vážně jsem si myslela, že nejvíc epická bitva bude ta s Diablem a nakonec to byla pro mě ta s Belialem.
Měsíce plynuly a po získání levelu 60, začalo běhání a expení paragonu pořád dokola ve stejných lokacích. Nepomohlo mi ani, když jsem expila v partě i přes to jsem měla pocit otrávenosti a hru jsem chtěla smazat. Nakonec jsem hru nesmazala a nespustila ji přes půl roku, protože mě omrzela jako polovinu hráčů a vrátila jsem se až, když jsem se dozvěděla, že vyjde nový datadisk a mohla se na něj řádně připravit. Jsem zvědavá jaký nový datadisk bude a doufám, že mě nepřestane po nějakém čase bavit jako základní hra a bude více možností, jak se zabavit. Uvidíme. Blizzarde nezklam mě!
Doufám, že se vám můj první článek líbil a rádi si přečtete další, kde se zaměřím na jednotlivé postavy a napíšu svoje názory. Žijte dlouho a blaze!
Dalo mi to motivaci k napsání dalšího článku 
Nejsem nekritickej. I já často cítím rutinu, obzvlášť při dokončování druhé P100 bez AH a solo. Ale do žádné jiné hry jsem nikdy neměl druhej den takovou chuť se vrátit, zatočit kolem štěstí a těšit se, jestli něco výjimečnýho nemůžu třeba dropnout i já. (několika svých předmětů si nekonečně cením, byť nesnesou magické pojmenování AH TOP) To mě žene 2000h. Postupuju pomalu a uživám si každej sebemenší progress, kterej se mi povede. Se svými postavami jsem velice spokojenej a pořád mám po stovkách hodin kam se zlepšovat dropem i craftem. Mě to prostě baví.
