D3 poem

[Grammator]

Taknějak z nudy jsem zveršoval příběh Diabla 3, narozdíl od mého předchozího počinu se jedna o poněkud umělečtější pokus, tak snad se vám to bude líbit...

AKT 1

V nebesích vysokých andělé skleslí,
v obavě hleděje se smutnou myslí,
temnota světem začíná se šířit,
jen oběť anděla může jej zachránit.

Právo a morálka s pompou se střetnou,
zbraně své nebeské do klinče vetnou,
vítězství Pyrrhova užívá anděl teď,
všeho vzdát musí se, aby moh chránit svět.

S bratry a sestrami, navždy se loučíce,
letí jak pochodeň, za světla měsíce,
a zbraň svou mocnou, v pažích svých drží,
však meč se rozpadá, jak zemi se blíží.

Tak hvězda ohnivá, z nebes padá sem,
s jejím dopadem, třese se celá zem,
zářící puklina, v Tristramu vyrytá,
probudí spící zlo, které z ní vylezlo,
a země rozbitá, krví je pokrytá.

Mystická událost, let a pád anděla,
přivádí udatnost, hrdiny přivolá,
ti dále hledí, než většina lidí,
syntéza dobra - zla, obojí moci,
v Nephalem se kloubí, jak rovné věci.

Hvězdy pád probouzí zmučené duše,
těla vstávají a svou zlobu křičí,
pokoj a lásku, bez obav ničí,
zlo které dřímalo, nyní se ozvalo,
a smrt krajinou lidí tiše kluše.

Anděl je na zemi, slabý však, bez moci,
pohřbený hluboko, potřebný pomoci,
Nephalem přichází, v cestě stojí mu král,
strachu z něj nemaje, jde stále dál a dál.

Ztracená duše, nemůže odolat,
tomu, kdo přichází zachránit anděla,
král mrtvých poražen, v prach se rozpadá,
zlo stále ukryté, však s králem si nezadá.

Prastarý národ Khazra lidí,
byl temnem zasažen, a zlou silou poražen,
dobra na světě teď už nevidí.

Přitahován silou andělského meče,
Nephalem polemi a hvozdy postupuje,
a záhy se noří do temné sluje,
kde úlomek světla, v kamení leží,
a temní kultisté, k němu hned běží,
pro ten meč vodopád krve teče.

Odhalí jemu se, však temná žena,
jednoho z největších, démona služebná,
pro sebe chce moc ve zbrani ukrytou,
však sama je bezmocná, aby jí užila,
potřebuje moudrost, za stáří nabytou,
by z úlomků v prachu, zbraň zase složila.

Hrdina prochází prastarou branou,
a duchové věků, k němu se stáhnou,
bývalí bratři, paže naň vztáhnou,
zkouška toť tvrdá, co zbraní mávnou,
by svého bratra, syna, zabili
poraženi tak či tak, už dávno byli.

Vesnice rybářská v plamenech uhyne,
zkáza je pečlivá, ničeho nemine,
past temné moci, k slovu se dostala,
života starce v úklad se chystala,
a ten před poutí tmou v poslední naději,
meč jedním stane se, však samotnou vnučku svou, samotnou, nechá ji.

Královna pavouků v doupěti leží,
hrdina hnán hněvem, právě k ní běží,
pomsta před očima, nemizí zlost,
nikdy už nebude mít krve dost.

Přes pole, přes louky, přes širé lesy,
nemizí zřetele, pro té své cesty,
přichází před zámek, temné to masky,
pro zlo tak strašlivé, že nezná lásky.
Pod zámkem hnije, horší než zmije,
krve tu řeky, zaženou reky,
hrdina neváhá, čistá je povaha,
osud má dán, je dobra pán.

Staleté vězení v ruiny promění,
však smutek královny, ničím se nezmění,
její bol nelze už ničím kdy vyspravit,
nelze než dále se, hlouběji vypravit.

V hlubině dřímá brutální síla,
povely dává jí, temná ta víla,
co starce zabila aniž by věděla,
že se jí za zády sčítají životy,
které už uzmula, neznaje dobroty.

V kleci se navzájem střetnou moci,
před kterou prchnou i tvorové noci,
démon a hrdina v souboji krutém,
neznaje bolest a v srdci dutém,
v němém odhodlání druhému ublížit,
snaží se navzájem, krví se přiblížit.

Zrůda je zabita, krví je zalitá,
padlý anděl tu leží,
meč svůj potřebuje a ten mu vrácen je,
pro hrdost svou běží.

AKT 2

Horko, sucho, prach a vítr krutý,
náruč pouště, pojímá skupinu lidí,
co s odhodláním pravdy pronásledují ty,
kdo tomu světu ublížit hledí.

Přichází hrdina v prastaré město,
aby démonku sledoval za její cestou,
poušť před ním zračí se, smrtelně bledá,
přichází k slečně, co spát měla věčně,
a přes mámení smyslů, svou cestu hledá.

Úkladů plné, pískové duny se přelévají,
přepady, pasti, iluze a monstra padají,
Nephalem v postupu nic nemůže zastavit,
aby se konečně, zlé víle moh postavit.
a po zabití démonů dalším stu,
vykonal na ní, zaslouženou tu mstu.

V pouštním městě, duše za duší hyne,
pach smrti, stín strachu, kol zdí se line,
postavy v klecích, v modlitbě šeptané,
v obavě ze smrti, co v myslích zůstane.

Krví zem pokrytá, nestvůra ukrytá,
okřídlený běs, nezvítězí děs,
magická ochrana, víla je prohnaná,
exploze zazáří, konce nestvůry zří,
mizí té závoj, dále zuří boj,
ještě dvakrát dokola, a pak pána zavolá,
v posledním výkřiku, krve své výstřiku.

Tak víla padla, smrt starce nezvrátí,
dalšího člověka, nic však nezatratí.

Do paláce hrdě zamíří,
chlapec jím pohrdá, svalí naň vinu,
než aby vzdal se pranýři,
bojuje, až osvobodí ženu.

Dcera i matka, setkat se zkusí,
pachem a krysami, probít se musí,
stoka se otřásá, s matkou se potkají,
a pak se plíží pryč, schováni, potají.

V pradávných dobách, žil velký čaroděj,
bojoval se zlem zlem, s démony se spolčil,
kámen černý stvořil, který zlo pojme v něj,
Nephalem ho získá, by temnotu pohltil.

Ulice nad ním bouřlivá,
prochází podzemím, dříve mu neznámým,
padlý monarcha, chlapec mu pomáhá,
smrtící poušť, vysoká souš,
v ní jeskyně, chrám, komnaty odmykám,
nachází uvnitř krev, mága co je mrtev,
do jeho pevnosti, bez špetky radosti,
tělo v jedno skládá, vyjeví se pravda,
čaroděj po letech ožívá.

V poslední naději, pravdou svou ovládnout,
snaží se čaroděj, hrdinu zasáhnout,
když lež selhá pod horou lží,
se kámen o utkají, kouzla se setkají,
mág v prastaré krvi leží.

Intriky jsou odhalené, dveře otevřené,
do paláce mířiv, silný jako příliv,
nezastaví jej děs, ni podvod, ni bolest, běda,
Nephalem pána lží hledá.

V souboji ukrutném, padají iluze,
každá z nich platí jak ochrany eroze,
démon se ze svých lží do naha svléká,
oči se mu klíží a kámen se blíží,
nasán je zmírajíc, jak bahna řeka.

Dívka nad knihou, mračíc se, studujíc,
vodítko hledá, kam dále se vydat,
a když se blízko k řešení dostane,
peklo jí zničit chce, však nic se jí nestane,
anděla zásah, nejhorší odvrátí,
k zjizvené hoře, musí se vydati.

AKT 3

Nad pevností zuří bouře, všude blesky, plno kouře,
v dálce hora rozrytá, a v ní zloba ukrytá,
armáda démonů z nitra se valí,
křiky a běsnění, slyšet je z dáli,
válka krutá tomu kraji povládne,
leda že další pán démonů padne.

Vojáci bledí, skrze svá hledí, pomoci čekají,
hrdina s andělem, odvahu zažehnou,
tak jako ty ohně, plápolajíc pro ně,
démony s hradeb svých zaženou,
a dále vyběhnou, bez bázně již muži bojují.

Hrdina zatím se vydá do nitra pevnosti,
kudy zlo proniklo, bez špetky hrdosti,
a aby příval posil umlčel navždy,
dojde do obydlí, kde nestvůra dlí,
dopustí se na démonu dalším vraždy.

Vychází ven, nepozná den,
zničit obléhací stroje musí,
a démonů armáda zabít ho zkusí,
balista obrovský, roztrhán na kousky,
kamenný most, dávná cennost,
v pažích svých moc, zahnaná noc,
žhnoucí zrak démonů, v tanci řad plamenů,
kamenní rozpadlé, pohřbívá sny padlé,
zbraně ve střetu, v dávnou odvetu,
démonů dost, konci je most,
vichřice vanou, prochází branou,
v jeskyni ponurou, kde stane před stvůrou.

Stínem je zahalen, malá je ponrava,
proti zlu prastarém; chystá se poprava,
démon ten obrovský, paže své napřáhne,
a silou nelidskou, hrdinu zasáhne,
ten zraněn odletí, přináší oběti,
vědouc, že těžký boj ho nemine.

Na údy své, rychle se zvedá,
hněvem je zachvácen, démonu běda,
začíná krutý boj, síly se silou,
anděl mu pomáhá se září bílou,
a po nekonečném boji,
nestvůra utichá, hrdina stojí.

Vstupuje spěšně, do nitra hory,
porážet musí zas pekelné tvory,
na jeho útrapách démonka pase se,
zvuk jejích posměchů hrdina nesnese,
proto se vydává hlouběji, rychleji,
aby jí zabil už, do těla vetnul nůž.

Pavoučí žena v útrobách hlubiny,
poslední obrana pro úkol povinný,
rána za ranou na ni padá,
a ona životu staví záda,
pavoučice v bolestech umírá,
rekovi se tím cesta otvírá.

Poslední jeskyně, vzduch je tu žhnoucí,
hrdina neváhá, souboji jdoucí,
sestoupí schodiště, v lávě se topící,
démon naň čeká, se zlobou soptící,
bitva se rozléhá vysokou síní,
úkryty poskytnou mnohé tu stíny,
magické bahno hrdinu nestráví,
ten přišel napravit veliké bezpráví.

Chroptění a řev, ozvěna divoká,
kámen další kořist, do sebe polyká,
zlo bylo zničeno, na věži anděl čeká,
když hrdina přijde, strašlivé věci se leká.

Matka dceru zradila, milenci svému jí vrátila,
on, zlo z největších, její ot,
s matkou na ní chystá komplot,
rodičů vlastních, dcera je obětí,
provazce magie z kamene vyletí,
Diablo, pán hrůzy, z vězení propuštěn,
do těla své dcery násilím zapuštěn,
agonie těla, mučení duše, křik a řev,
dcery tělo uzmuté, zabita vlastní krev.

Anděl jen bezmocně, té hrůze přihlíží,
pozdě se vrcholu, hrdina přiblíží,
démon už odešel, pomstu svou vykonat,
Nebesa chce zničit, anděle překonat.

AKT 4

Nádherná brána, ve slunci leskne se,
postava v kouři, zkázu jí přinese,
andělé dívku zří, před vlastní branou,
jeden z nich odhalil, podstatu danou,
mocnými plameny dívku tam zahalí,
tím strašnou pravdu, následně odhalí.

Z ohně tu vyvstává, strašlivá postava,
pět mocí v jednu se pojí,
rudé tělo lysé, formuje se v rysech,
pán hrůzy ryzí, odvaha mizí,
andělé doma se bojí.

Dávná je příčina, souboj dvou začíná,
bojovat musí, ač sobě se hnusí,
kopí zlaté, vzduchem se míhá,
Diablo pažemi rychle ho stíhá,
poté svým ocasem souboje rozhodne,
zlatého anděla surově probodne.

Postava zlatá z boje se ztráceje,
démon jí nenechá dopřát si pokoje,
po větším ponížení prahne,
a tak se nad anděla nahne,
dechem mocným jak malé peří,
anděla odvane, a bránu zboří,
aby zlo dokončil, rozdrtí bránu,
odvahu podlomí, zlatému pánu.
Za pomstou nejhorší, Diablo stoupá,
nebeská krása, v krvi se koupá.

K nebeské bráně, přichází hrdina,
závod o osud světa začíná,
zoufalý anděl, svých činů lituje,
zatímco hrdina Diabla sleduje.

Snadné uvítání, pro něho připravil,
svého služebníka, tím jenom popravil,
s anděly po boku, hrdina válčí,
v krvi démonů, svou čepel smáčí.

Archanděl naděje, v zajetí skrytý,
hlídá ho démon, obzvláště krutý,
Nephalem se neleká, jeho výpadu uniká,
seká jako šílený; nepřítel je rychlý,
ale přece za chvíli, už je také ztichlý.

Nestvůrné stvůry portály proudí,
bílými chodbami bez studu bloudí,
zabíjí anděle, zkázu tu sejí,
zničení nebe, dlouho si přejí.

Hrdina hledá, kde portály září,
obrovská monstra, uvnitř je stráží,
Diablo hrozí že portál strávit jej může,
však anděl naděje, zpátky reku pomůže.

Dvě brány zhasly, Diablo zuří,
Nephalem hlouběji, výše se noří,
V cestě mu zlatý pán, říká, zde buď,
jestli dál vkročíš, běda, anděl tě suď!
Mysliv že on jediný, silný je dost,
však hrdinu v srdci sílí radost,
a čistota, odvaha, láska k životu,
tak dále stoupá, vykonat pomstu tu.

Haly spálené, krví jsou zbrocené,
špína a černota v koutech se krčí,
trpící andělé děsivě křičí,
ledovou stěnou, haly jsou zavřené.

Anděl se připojí, k nutnému souboji,
nepřítel obáván, temného ledu pán,
bývalý byl to žák, dlouho tomu už však,
proti sobě stojí, druhého se bojí,
ledové sevření, života zapření,
zvítězí srdce bit, v ledové krustě cit,
hrdina roztává, démona obava,
ledové objetí, znovu je v zajetí,
zimní závoj, předlouhý boj,
pak nelidská potvora, mezi krami vrávorá.

Zbývá hala jediná,
před nimi je skupina,
v čele anděl zlatý stojí,
hrdina se nic nebojí,
hrozí smrtí hrdinovi,
ten chce čelit andělovi,
zaduní však náhle hrom,
v rovnováze nastal zlom.

Na vrcholu nebes stojí,
libostí se nad tím kojí,
Diablo svou roli sehrál,
andělům tím sílu sebral.

Neděje však nezemřela,
přijde pomsta za anděla,
Nephalem po schodech stoupá,
když Diablo se v pýše koupá.

Ostrov dobra v moři utrpení pluje,
proti démonu, silou naději kuje,
v žáru ohňů na válečném poli,
proti strachu strašnému zápolí,
pán hrůzy hrozby své do ucha křičí,
odvahu hrdiny těžko však zničí.

Kdo je kořist, a kdo je lovec?
kdo zvítězí a komu je konec?
kdo je pán a kdo je malý?
koho bolest nezpomalí?

Na stříbrné věži, o světu se rozhodne,
příchozího hrdinu, démon zrakem probodne,
poté se silou mocnou srazí,
oba dva jsou dávní vrazi,
bolest v souboji jejich schází,
panují tu síly, ze kterých mrazí.

Oheň proti ohni, síla proti síle,
oba pro smrt druhého, pro jeho cíle,
když po magické výměně démon zeslábne,
unese hrdinu do kraje, kde hrůza vládne,
mlha a sen, kol hrdiny víří,
a snový přízrak k němu míří,
Diablův stín, k rekovi přichází,
o strávení duše se démon uchází.

Hrdina v souboji se svými přízraky,
zoufalost žádá si vykonat zázraky,
proti strachu, proti hrůze, v říši snů,
brání se odvážně, konci svých dnů,
nakonec je přízrak poražen,
a pán hrůzy nadevše uražen.

Řev se nese oblohou,
chce hrdinu u nohou,
zahalí ho barevnými plameny,
ve kterých se rozpustí i kameny,
navzdory všemu, démon však slábne,
síla mu dochází a hrdina vládne.

Pán hrůzy padá, jeho moc zvadá,
v erupci síly zla, naděje vyrostla,
poslední záře bledá, k vítězi se zvedá,
přichází andělé, ve chvíli veselé,
trpícímu světu, přinesou osvětu.

Naděje zavládla, lidé jsou volní,
čistí od démonů, k nimž byli svolní,
Nephalem budou je, stále dál bránit,
proti všem mocnostem, svobodu chránit.

[Maxim]

Nádhera

[Grammator]

Děkuju, snažil jsem se....