No a výsledkem žáru v peci je tato povídka, snad se bude líbit
Jedná se zatím o jednu kapitolu, pokud se bude líbit, udělám další Khal, menší městečko na pobřeží Kehjistánu, známe svou přívětivou tváří pro cizince. I přesto, že se Khal nemá chlubit něčím impozatním, je často navštěvované měst. Díky obrovskému množství ryb u pobřeží zde přijíždí mnoho chudých imigrantů, kteří na moři mohou najít obživu. Ano, přívětivá tvář, jako ruka co tě vytáhne ze stínu. Lidé jsou zde opravdu přátelští, nic jim nechybí. Zakarum zde nemá skoro žádný vliv, i přesto se nestává Khal terčem různých kultistů, či čarodějů. Město má sice pár duchovních ochránců, ale i přesto je odtrženo od víru dění válek nebesanů mezi démony. Ovšem žádné město se nikdy neskryje před démony. Každé město je terčem dění a každé město je něčím zvláštní, protože nic nemůže být přehlídnuto. Nic...
***
1. kapitola první
"Pane no tak, myslel jsem si, že tohle město je přívětivé! Není 10 zlaťáků na obyčejnou tresku trochu moc? V Caldeu stojí 5 a to dostávají veškeré dodávky odtud!" řve na tlustého obchodníka u stánku mladý muž oděný v kožené zbroji.
"A co když nejsem zdejší? Pane, pokud nejste schopen dát za tuto tresku 10 zlaťáků, nevím kde chcete nakupovat jinde!" odpověděl tlustý muž oděný v drahém zeleném hávě, čechrající si svůj vzrostlý knír.
"Kdekoliv jinde! Poslyšte, pane, mám jen 5 zlaťáků, všechny zbylé jsem dal na cestu z Kurastu sem!"
"To moje věc není, ale budiž, tady máte alespoň tuhle sardinku!" odvětil posměšně obchodník a hodil mastnou rabu mladíkův obličej.
"Tak vám teda děkuju" namítl naštvaně černovlasý mladík a otočil se.
"A platit nebudete, mladý pane?" zasmál se obchodník.
Penc vztekle odřízl svůj měšec a hodil ho tlustému obchodníkovi do tváře. Ten zavrávoral a spadl na své regály plné ryb.
"Nažer se!" byla poslední slova Pence. Po té se otočil a odkráčel pryč. Dál do města. Neměl žádné jídlo kromě sardinky a odejít pryč městskou branou by tudíž nebyl dobrý nápad. Musel jít dál do města. Po tomhle "přivítání" se mu tam, ale moc nechtělo. Přesto musel. Odhodlal se, nadhodil svým batohem, na kterém byl připásán i meč po otci, a šel dál. S odhodláním. I přesto, že vejít do ulic rybářského města nebylo žádné umění, bylo to rozhodnutí, které ho navždy navedlo na cestu. Na cestu, na které narazí na spousty zážitků! Důležité je jen vykročit správnou nohou ve správném směru.
***
Penc se narodil v rušných ulicích Kingsportu na jihu království Westmarch. Vyrůstal v rodině bez matky, jen se svým otcem Duncanem, který býval lovcem démonů. Otec z něho chtěl učeného syna a tak ho přihlásil na Akademii, kde se včetně základních studií vyučovala i začátečnická magie a bojové umění. Penc byl však lenoch. Na Akademii dosahoval dobrých výsledků, ale byl spíše tím venkovským typem, který kašlal na všechno a potuloval se mimo město. Po skandálu, kdy utekl z Akademie ven z města, byl ze školy vyloučen. Dále byl proto studován jenom u otce.
Již v útlém věku se přihlásil k městské posádce, kde ze začátku sloužil jen jako hlídka. Po dopadení pašeráků však započal slibnou kariéru, ve které stoupal až do postu strážmistra. V této době však umírá jeho otec. Penc tedy popadne otcům meč a vydá se na své výpravy, přes celý Westmarch až po Khanduras. Odsud odjíždí do Kehjistanu. A to je náš příběh.
***
Jazyk noci již ulizuje střechy domů a zahaluje celé obyvatelstvo do svého pláště. Kamenné domy, které jsou známy dokonalou nesymetrií se teď stávají pěšáky noci, ničím neviděny v šeru ulic. Opilý ochmelka si tak může myslet, že narazil do nějakého obra.
Penc si mezitím našel klidné místo ke spaní. Seník za nějakým hostincem. Vypadal docela slibně. Měl dokonce stříšku a tak Penc nemohl za častých lijáků zmoknout. Větší starost mu spíš dělala rouška temnoty, která nejen posílala lidi spát, ale zároveň oblékla zlodějíčky a vrahy do neviditelného hávu. Ti teď klidně mohli chodit po ulicích Khalu a lovit bezmocné obyvatele, jenž se nestihli včas vrátit domů. Ano, i jedno z nejpřátelštějších měst v Kehjistanu mělo svoje lupy.
Penc zalehl. Meč a batoh zahrabal pod seno, kdyby někde procházel nějaký pobuda. Sám sebe přikryl velkými hroudami sena, aby nebyl moc vidět. V Caldeu mu to několikrát zachránilo život. Po té zavřel víčka. Po namáhavém dni konečně odpočinek. Viděl jen svt hvězd, které na něj doráželi skrze díry ve stříšce, pak neviděl nic. Jen temno.
***
"Trhat! Drásat! Kousat! Rdousit!" ozývalo se Pencovi v uších.
"Haló? Je tu někdo?" řval Penc do tmy, která ani nevypadala jako tma. Měl pocit, jako by byl v ohni. Prudká bolest po celém těle. I přesto nebyla po plamenech nikde ani záře. Zároveň měl však dojem neuvěřitelného chladu. Led nikde. Led společně s ohněm dělal své a Penc dostával prudkou agónii.
"Drtit! Mlátit! Řezat! Bodat!" řval hluboký hlas s dojmem hromu, který způsoboval hrozný pískot v uších.
"Přestaň!" odpovídal Penc s agonií v těle. Pomalu ho ovládalo šílenství.
Najednou všechna bolest přestala. Ihned po té Penc začal padat. Padal dlouho. Měl pocit že to trvá celou věčnost, avšak nic není dlouho. Brzy dopadl na žhavou kamennou desku. chvíli bolestí vydýchával. Přežil to. Takový pád. Avšak bolest se zhoršovala. Najednou pocítil prudkou bolest v zápěstí. Ihned se podíval co je příčinou. Myslel si, že jen další z prudkých agónií, ale mýlil se. Jeho ruka byla připoutána k velké kamenné desce. Když se chtěl pohnout, zjistil, že je připoutaný celý. Pokoušel se vysoukat. Nešlo to. Čím víc se soukal, pociťoval větší bolest. A tak přestal.
"Je živý, hýbe se!" ozývalo se Pencovi v uších. Nedokázal zjistit, co je příčinou mluvení.
"Opečeme ho!" ozývalo se dál. Najednou Penc dostal pocit, že může otevřít oči. Udělal tak.
Úleva. Byl to jen sen, sice drsný, ale pořád jen sen. Bylo to jako spadnout hořící do vody, nebo dostat napít po ukrutné žízni. Zkrátka úleva. Penc se chtěl rozkoukat, ale najednou zjistil, že není v seně sám. Poslední slova byla skutečná. Tomu nasvědčovali dvě hubené postavy shrbené nad jeho tělem. Obě byly vybledlé. Jejich kůže byla vrásčitá a od nějaké tekutiny...zaschlé krve. Do tváře jim Penc neviděl, avšak to co slyšel, neznělo zrovna lidsky.
"Vem ho za nohy!" povídala jedna postava syčivým tónem té druhé.
"Ne! Uděláme to tady a teď! Podej mi nůž! Vyříznu mu jazyk!" odpovídala druhá postava první.
"Ne! Tady nás někdo uvidí! Nebude čas! Můžeme si ho upéct!"
Pencovi pomalu začalo docházet,že je ve smrtelném nebezpečí. Pokusil se tedy nenápadně vytáhnout si dýku z opasku, kterou zde měl vždycky kdyby se něco dělo. Bylo to, ale obtížné. Šílenci seděli přímo na něm a navíc se v seně těžko pohybovalo.
"Když já chci syrový! Copak neznáš chuť syrového masa? Krásně česrtvého!"
"Syrové bylo minulý týden! Mám chuť dát si jeho propečené sdrdíčko!"
Penc hledal. Nahmatal již cíp své košile, která byla pod koženou zbrojí. To, ale nestačilo! Musel níž! Navíc to vypadalo, že se kanibalové nakonec nějak domluví.
"Já chci syrovou plíci! A stehno! to bývá nejlepší!"
Už, už nahmatával jílec dýky. Konečně. Je zachráněn.
"Dobře, sníme ho z...eeeeeergch!" nestačil doříct větu jeden z šílenců, když se mu v trupu objevila dlouhá dýka. Kanibal se jen vyděšeně podíval na mladíkovu vyděšenou tvář, ve které byl vidět pud sebezáchovy a nakonec i na čepel, která mu právě pronikla ledvinou. Penc přitlačil a mával dýkou. Prořízl tím kanibalovi břicho. Ten se jenom beze zvuku skácel do sena.
Druhý muž se na něj jen koukl. Penc očekával, že možná uteče, ale myslel si to špatně. Kanibal jenom vyskočil na mladíkovu hruď a začal odhazovat seno. Teď Penc viděl jeho tvář. Byla holohlavá. Vrásčitá a šedá, plná různých vředů. Jedno oko bylo špinavé, zakrvavené, druhé nebylo vidět, bylo totiž ovázáno bílým obvazem od zaschlé krve.
"Alespoň jsi jenom můj, vykousnu ti jazyk z úst!" začal syčet bezoký kanibal a chytil Pencovu ruku s dýkou. Na tak hubené tělo měl překvapivou sílu. Penc byl bez šance. Zubatá pusa se pomalu blížila k jeho krku. Cítil jeho smrdutý pach. Jeho chladný dech na svém krku. Už se loučil se smrtí.
"Zabil si mého kamaráda, já....aaaaaaaargh!" zařval znenadání kanibal. Konečně pustil Pencovu ruku. Ten ji vymrštil a probodl šílencův bok. Hned po té ho převalil a vstal. A nyní viděl příčinu smrti. Kostěný šíp zabodnutý v zádech. Ten avšak začal znenadání mizet, jako tělo kanibala.
Pencův zrak však nyní zamířil na temnou postavu stojící nad ním. Rysy neviděl, v podstatě viděl jen tělo a slyšel její hlas. Hlas v podobě jedné věty.
"Infernus, pán mučení se vrátil"