Jeskyně
Napsal: 26.03.2012, 15:40 hod.
Ano. Sice jsem se moc nevyznamenal co se týče povídek. Nadělal jsem si v jejich ohledu spíš neuznání. To ale nevadí. Nyní jsem na tom zapracoval a doufám, že výsledek je dobrý. Na tomto příběhu jsem dělal tři dny. Nenutím vás to číst. Ostatně potom, co jsem měl tak hrozné povídky se vám ani nedivím. snad jsem se polepšil a proto bych byl moc rád, aby si někdo tu povídku přečetl a posoudil ji. Dělal jsem to celé přes word a tak by se tam ostatně už ani chyby moc vyskytovat nemohli, ale kdo ví...
PS: Taky bych chtěl říct, že co se týče popisu, tak jsem zašel do detailu. tak se prosím nezlobte. já chci, abyste si ty postavy prostě vybavili
Jeskyně
Jeskyně. Temné a tiché místo, jenž vyzařuje jakousi zvláštní až děsivou atmosférou. Všude poletují netopýři a jiné havěti, včetně much a komárů. Občas se narazí i na stalagmity, stalagnáty, stalaktity a jiné podivné útvary matky přírody. Čas od času se najde i nějaká pavučina či rovnou více pavučin, na kterých jsou velcí chlupatí pavouci přizpůsobení zimě. V jeskyni je také spousta podivných zvuků jako třeba tekoucí podzemní pramen, kapající voda postupně tvořící stalaktit, jezírko, do kterého spadne čas od času nějaký kamínek či kapka, a ještě je tu ten nejděsivější zvuk, pomalé kroky stvořeních, jenž vytváří jen magie a démoni: nemrtví…
Tři postavy šly temnou chodbou hlouběji do jeskyně. Čas od času se ten poslední otočil rychlým pohybem s mečem v ruce, jen kvůli tomu, že se lekl padající kapky. Druhá postava se vždy zasměje a řekne něco srandovního, čímž se všechny tři postavy hlasitým smíchem rozesmějí. První postava nese velkou louč, která svým světlem ozařuje jeho velké a šlachovité tělo muže s dlouhým, pečlivě upraveným plnovousem. Ona postava má rysy vlka, špičatý nos, mastné a zarostlé obočí, oči vlka, jenž se pořád pohybují a kontrolují vše, co se v děsivé tmě hýbne. Jeho vlasy mají kaštanovou barvu, navíc je má na rozdíl od plnovousu rozcuchané a neuspořádané. Kdykoli se hýbne, pohnou se mu stovky vlasů různými směry, čímž se dokazuje jeho divokost. Uši má špičaté a trochu delší až připomínají uši vlka. Stejně jako uši, má i nos velice špičatý. Jeho barva očí se shoduje se špinavou, zelenou barvou, která pokrývá například bažiny. Navíc je vidět, že ve tmě se orientuje poměrně dobře, a šel by správnou cestou i bez své velké hořící pochodně. Jeho pusa je pak velice malá a dodává tak postavě vážný výraz. Za tmavě rudými rty skrývá řadu špičatých zubů. Krk není ani tak dlouhý, protože postava je malinko shrbená, ovšem kdyby se narovnala, měřila by rovné dva metry. Jeho kůže je bílá jak sníh a je porostlá hustým ochlupením. Na jeho rukách, které by se svým ochlupením dali přirovnat k opičí ruce má velké, dlouhé jizvy z bojů, které dokazují, že nejde o pouhopouhého člověka. Jedná se o druida-vlkodlaka, který se naučil tuto vlastnost již ve svých sedmi letech. Druid se jmenoval Salazar Fortuna a pocházel z Kehjistanských džunglí, kde by se bez této schopnosti neobešel. Na sobě měl jen dlouhý háv, a veliké kalhoty. Kromě louče a oblečení nic jiného neměl a proč by taky, když jeho síla byla ve vlčích spárech a rychlost ve vlčích nohách.
Druhá postava byla vysoká a stála přímě jako špendlík. Její krok byl rychlí a dával jí tak na vážnosti. Jednalo se o rathmanku Seniloru Darkmoon. Byla to velice vážená rathmanka, jenž dovedla oživování mrtvol k dokonalosti, a ještě pro to vymyslela pár kouzel. Její hlava, na které ji rostly černé a vždy učesané vlasy, byla temné jako noc. Do nich měla zapletené provázky na, kterých byly nějaké kamínky s ornamenty. Nejspíš jen tak pro parádu, kterou Senilora, přesto že byla rathmanaka , měla ráda. Pod vlasy se na čele skrývalo tetování na, kterým byl Trag´Oul; drak držící váhy. Ono tetování pokrývalo celé čelo a tak se stalo výrazný detailem jejího těla. Pod tetováním měla řasy, upravené řasy, které jen zapadali do jejího vzhledu. Její modré oči měly nádhernou až svůdnou podobu. Azurové oči byly rána pro oči a dělaly tak obličej ještě krásnější a svůdnější. Nos měla jako většina lidí, rovný, bez špičky a nevýrazný. Pod nosem se skrývala malá ústa s ostře černými rty. Za rty se, ale místo černých zubů skrývali zářivě bílé zuby, které na jejím těle vyzařovali metry daleko. Uši měla malinko zašpičatělé a přitisknuté ke kůži. Pod krkem, se skrývalo průměrné podprsí. Její ruce na sobě měli další tetování: lebku. To si na kůži vytetovala, když se stala talentovanou v oživovací magii. Na dlouhých prstech, měla černě nabarvené prsty, které dokazovaly, že si rathmanka potrpěla na vzhledu. Její dlouhé nohy už neměly žádný výrazný detail, kterými Senilora disponovala mnoho. Její zbroj, už ale s krásou neměla nic společného. Na hlavě měla malou čelenku, na které měla vyryta ornamenty, které dělaly rathmanku mnohem rychlejší a silnější. Na uších pak měla náušnice s dalšími ochrannými runami. Na trupu měla lehkou výzbroj z lehkého kovu, na kterém byly nakresleny runy, které způsobovaly, že brnění bylo velice pevné. Celé brnění bylo černé jako noc a mělo na hrudi ještě černější měsíc, což byl znak Senilory. Pod brněním měla dlouhé šaty, které byly rozdvojeny a tak se v nich snadno pohybovalo. Na černém opasku, kromě pár lektvarů a váčků vysela ještě černá dýka. Dýka byla velice rovná a ostrá. Na ní byly vyryty runy, které zvyšovaly její účinnost, navíc disponovala ještě úplně ničím silnějším: krví anděla smíšenou s krví démona. Rathmanka se jednou ocitla uprostřed boje mezi démonem a andělem. Andělovi v hrozivém boji pomohla démona zabít. Anděl však na úkor svých zranění umřel taky. Seniloru proto napadla jedna věc. Aby příště pomohla více, naplnila svou dýku andělovo a démonovo krví, čímž se dýka stala tak silná, že se o tom ostatním mohlo jen zdát. Dále měla rathmanka jen vysoké černé boty z drahé kůže. Senilora byla dobré povahy a měla ráda srandu. A tak tým většinou pobavila.
Konečně třetí postava byl mladý šermíř, který měl kořeny až v Harrogathu. Onen šermíř se jmenoval Daniel Svansky, byl to mladík, který ale svým umem s mečem udivoval i válečné veterány. Jeho malá postava atleta nedávala vůbec najevo, jak je silný. Jeho dovednost s mečem byla až udivující, spousta šermířů toužila stát se jeho učněm, ovšem na to byl příliš mladý. Daniel vypadal skoro jako každý mladík. Jeho dlouhé hnědé vlasy, sahající mu po krk vypadaly tak divoce, až šíleně. Uši, které pod vlasy skrýval, měl pevně přitisklé ke kůži. Nos měl podobný jak Senilora a tak je zbytečné ho popisovat. Rty měl špinavě červené a za nimi skrýval ještě bělejší zuby, než měla jeho přítelkyně Senilora. Daniel měl oholené tváře bez náznaku vousů. Pod hranatou bradou skrýval krk, který měl na sobě jednu velikou jizvu, kterou Daniel získal, když mu bylo deset let. To totiž bojoval s nájezdníky. Jeho umění s mečem bylo již velice veliké, ale to ho nezachránilo před dlouhou, táhlou jizvou na krku. Na pažích měl další jizvy s předchozích bojů, tentokrát, ale mnohem menší. Jeho výstroj byla lehká a poskytovala základní ochranu, svoji jistotu totiž vkládal do jeho dlouhého meče. Na hlavě měl lebeční helmu, která kryla také pod okem a nos. Zbytek helmy pak byla jakási drátěná kukla z mnoha kroužků, která sahala až po hrudník. Na trupu pak měl vycpávanou zbroj, která sice nechránila, ale šermíř si nenechal ,,dát meč ´´ k tělu. Na svých zádech měl dlouhou pochvu, ve které většinou býval jeho dlouhý meč, který věčně třímal v ruce. Na opasku mu visela dlouhá dýka, která se podobala spíš loveckému noži.
***
Tři postavy šly pomalu tunelem a dívali se na krásu stalagnátů. Ovšem věděli, že i mírumilovná jeskyně, podobající se spíše ,,díře v zemi´´, může být smrtonosná past. Všichni tři dobrodruzi by do takové jeskyně vůbec nevkročili. Ale nastala situace, která je přinutila do ní vejít. Když spali před jeskyní, utekli jim do ní koně. Dobrodruzi se po prériích u Lut Gholeinu bez koní mohli pohybovat jen těžko. Koně pro ně byli, dalo by se říct životně důležití. Navíc to byli jejich věrní přátelé.
,, Já vám říkal, že utábořit se před tou jeskyní nebyl dobrý nápad!´´ namítl zničehonic Daniel.
,,Strašpytle! Prostě je jen najdeme a odvedeme si je zpět! Navíc, nám je přece jedno jestli jsou mrtví či živí! ´´ odpověděla s šibalským úsměvem rathmanka.
,,To je pravda, dobrý vtip. Ale radši mám živý koně, než nemrtvé. ´´ odvětil z vážným výrazem Salazar.
,,Přestaňte s těmi vtípky. Už tak, že jsem po pás v problémech!´´ řekl ustrašeným výrazem šermíř.
,,Ale sklapni! Buď rád, že jsme s tebou do toho Gholeinu jeli. Nevím co bys bez nás dělal v téhle situaci. Určitě by si zemřel ještě před tím, než bys tuhle jeskyni spatřil.´´ zakřičela rathmanka.
Daniel si v té chvíli přemítal ten zážitek. Ten hrozný zážitek z pouště. Ano. Nedaleko odsud se udál boj, na který těžko zapomene. Napadli je magotti. Hrozivý brouci, kteří na své oběti útočí spod, a tak je těžší je zabít. Daniel by teď určitě ležel v žaludku tohoto hrozného tvora, pokud by Senilora nevyslovila kouzelnou formuli, a neposlala magotovi smrtelný, kostěný oštěp, který mu propíchl hlavu a magotta tak zabil. A co bylo horší, na skupinku zaútočilo rovnou několik magottů zároveň a nebýt Salazara a Senilory, byl by Daniel roztrhán na kusy. Brr! Na tohle nemohl zapomenout. Strašlivý vřískot těchto brouků a jejich mohutná kusadla viděl ještě dlouho před sebou.
,,Máš pravdu.´´ omluvil se Daniel rathmance.
***
Dobrodruzi postupovali dál a najednou uslyšely něco, co se nepodobalo ničemu, co znali. A zase. Táhlé kroky, které způsobovalo maso, které šustělo na zemi. Pak nic. A zase, tentokrát i táhlí lidský, mrtvolný hlas. A zase šustění. A zase nic. Pak se konečně ze tmy před nimi narýsovala shrbená postava, připomínající ghúla. Oprava. Ghúl to byl. Pomalým krokem se k nim pomalu blížil a díval se na ně svou mrtvou, hnijící a zkrvavenou tváří s prázdnýma očima. Senilora najednou odstrčila Salazara, vytasila svou dýku, namířila s ní na Ghúla a vyslovila zaklínadlo, tak hlasitým tónem, že dralo uši.
Serpen
Z dýky najednou vyletělo kostěné kopí, jenž neuvěřitelnou rychlostí probodlo ghúla a ještě ním proletělo. Tím ho, ale kompletně nezabila. Ghúl se jen zakymácel, při čemž mu z rány vypadly kusy červavého masa. Ghúl se nechvíli tupě koukl na ránu a pak se zase ohlídl na družinu a postupoval dál.
,,Co to sakra je? Měl být dávno mrtvý! Tenhle nemrtví musel být oživen nějakou velmi silnou magií! Normální ghúl by spadl na zem!´´ zaklela rathmanka a znovu na něj namířila.
Savas Verhes
Z dýky najednou vystřelily veliké kostěné zuby, které se zabodly do ghúlova špinavého těla. Jeden zub mu dokonce usekl ruku. Ghúl se, ale zase jen zakymácel a vychrlil krev, která spadla na kamennou zem. Tentokrát udělal, ale něco zcela nevídaného. Koukl se na zub, který mu zůstal v těle, vyrval ho rukou, a šel po postavách, jakoby měl zbraň.
,,Sakra, Sakra, Sakra! Co to má znamenat? Taková inteligence je u ghúla velice zvláštní! Tenhle nebyl oživen amatérem. Ten někdo musel umět to, co umím já!´´ zaklela zase Senilora.
Najednou se ozvalo hlasité zavití a před rathmanku velikou rychlostí skočil veliký vlk.
Jeho černá, mastná a zježená srst mu pokrývala celé tělo. Jeho špinavě zelené oči se upřeně dívaly, jakoby až vyzývavě ke ghúlovi. Hrozivá pusa plná řadou ostrých špičáků se najednou otevřela a vydala další děsivé zavytí. Vlk se najednou vrhl na ghúla a rychlými pohyby jeho děsivých spárů ho roztrhal na kusy. Pro Daniela a Seniloru to byl hnusný zjev. Všude kolem lítali plesnivé orgány a zkrvavené kusy těla. Nakonec vlk agresivním pohybem od ghůlova ,,zbytku´´ těla uskočil a začal se přeměňovat do lidské podoby. Nejdřív se vztyčil a začal se trochu zmenšovat. Pak mu částečně začala mizet srst. Jeho hlava se mu začala formovat do lidské podoby a na bradě mu začal růst dlouhý, pečlivě upravený plnovous. Salazar stál najednou před ghúlím tělem a ještě děsivě vrčel a funěl.
,,Salazare, já jsem myslela, že mi pukne srdce leknutím, potom co si tak děsivě zavyl!´´ usmála se Senilora a zasunula dýku do pochvy.
Její smích, ale přestal, když uslyšela další šoupavý zvuk. Tentokrát jich, ale slyšela víc. Pak zase nic, a najednou uslyšela, jak Daniel sekl dozadu svým obouručným mečem. Zezadu na něj šlo aspoň dvacet ghúlů. A co hůř ze tmy se vyrýsovaly další tři postavy. Daniel najednou sekl znovu a najednou zařval bolestí. Nějaký ghúl ho kousl do nohy. Byl to ten samí, kterého přesekl prvního. Ghúl se totiž dál plazil po zemi. Daniel proto rychle pozvedl svůj meč a velikou rychlostí probodl Galovi hlavu a rychlým pohybem ji odtrhl od těla. Daniel obratně odvracel útoky nemrtvých útočníků. V jednu chvíli usekl jednomu z nich hlavu, ale ghúl šel vesele dál. Daniel byl nakonec přinucen ustoupit dál za Seniloru a tak do vřavy ghúlů vystrčil v podstatě ji. Seniloře nezbývalo nic jiného a tak musela bojovat proti zadnímu náporu sama.
Rychlým pohybem vyndala dýku a rozsekla jednoho ghúla na dvě části. Pak namířila dýkou na ghúli okolo a z úst je jí vydralo velice hlasitým hlasem zaklínadlo.
Serpen
Z dýky najednou vyjel kostěný oštěp a obrovskou rychlostí projel jednomu z ghúlů hlavou, při čemž vyletěly z jeho hlavy kousky hnijícího masa. Ghúl se sice ještě pohyboval dál, ale Senilora mu poslala vstříc další oštěp. Ten mu velikou rychlostí projel trupem a rozerval mu tak tělo. Ghúl se skácel na zem a byl mrtev. Senilora rychle řekla další zaklínadlo.
Bombardo
Ghúlovo mrtvé tělo explodovalo. Výbuch srazil Seniloru na zem, ale roztrhal ostatní ghúly.
Na rathmanku dopadaly malé kousky masa, a změnily tak její bílou pleť na kůži poskvrněnou krví. Mezitím tři ghúlové zepředu se radši dali na útěk. Senilora vstala a rozhlídla se kolem. Ještě před chvílí černá jeskyně s velikým stropem nyní byla polorozbořená a plná krve. Na zemi se válely kusy těla, kterým exploze ještě částečně nic neudělala. Rathmanka potichu oddechovala a protáhla se. Najednou ucítila velikou bolest, která šla od nohy. Když se na ní podívala, všimla si, že má na ní velikou, zkrvavenou spáleninu. Spálenina se šinula od kolena až po konec stehna a vypadala opravdu hrůzostrašně. Její kůže, která dřív pokrývala tuto část nohy, byla pryč. Místo ní na noze byla otevřená, spálená rána, ze které tekla krev.
,,Sakra, sakra, sakra!´´ zaklela Senilora a šáhla si na spáleninu.
,,Co se děje?´´ zeptal se Daniel, který ještě nevěděl, co se jí stalo.
,,Moje noha, au!´´ řekla Senilora ,,je spálená. Spálená mojím vlastním kouzlem!´´
,,Vždyť to vyléčíš. Si přece necromancerka!´´ odvětil Daniel.
,,O to nejde. Mě přijde divné, že mé vlastní kouzlo mi ublížilo. Jakoby ho něco rušilo a poslalo i proti mně. To, ale dokážou jen silní kouzelníci! Navíc se mi zdá, že se nemůžu ani vyléčit! Někdo mi ruší moje kouzla!´´ odvětila ustrašeně rathmanka.
,, Pojď. Radši se vrátíme. Pečme na koně. Hold, budeme muset poušť přežít.´´ řekl do rozhovoru Salazar.
Jakmile ovšem řekl tuto větu, velký stalaktit za nimi spadl za ně, a znemožnil jim tak jedinou cestu ven. A jakoby to nestačilo, spadl za ně ještě další stalaktit.
,,Hold budeme muset jít dál.´´ usmál se Daniel.
Salazar na to vzal svoji pochodeň, která ležela mezitím na zemi a posvítil ní dál do chodby. Chodba vypadala relativně dobře a opuštěně. Světlo sice zachytilo pár stínů, ale jednalo se jen o netopýry a jinou zvěř, přesto dobrodruzi věděli, že i klidné místo může být rejdištěm zla. Senilora se nakonec rozhodla, že bude muset bolest snést a jít dál. Kulhavým krokem se proto odebrala za Danielem a Salazarem. Všichni tři šly tiše černou chodbou, kde jediným zdrojem světla byla druidova pochodeň.
Asi po půlhodinové klidné cestě chodbou spatřily tři, velká a čtyřnohá těla na zemi. Byli to jejich koně, ale byli mrtví. Jeden z nich měl rozseknutý krk, další měl velkou tržnou ránu na boku. Jakoby ho něco vší silou roztrhlo. A třetí měl velké kousance na hlavě, trupu a krku.
,,Jasná práce ghúlů. Ale co je přimělo jít do jeskyně? Navíc podle poloh těla se koně nechali zabít dobrovolně? Je to zvláštní. Podobné věci jsem neviděl ani v Kehjistanu. A že jich tam je!´´ udivil se Salazar.
,,To ano. Navíc jejich výraz není ani nějak ustrašený či vyděšený! Byli úplně v klidu a podle jejich ksichtu poznám, že se jim to i líbilo.´´ odpověděla Senilora.
,,Pst! Něco slyším!´´ zašeptal najednou Daniel.
Ze tmi byly slyšet rychlé kroky, které se podobaly krokům lidským. Nebyl to onen šoupavý zvuk, ale normální kroky, které ale zněli, jakoby někdo mlátil kostí na zem. Ze tmi se najednou vyrýsovalo několik postav. Nebyli to, ale ghúlové, ale kostlivci. Asi deset kostlivců vybaveni luky, meči, oštěpy, štíty, sekyrami, atd. Senilora rychle a pohotově vyndala dýku, namířila na kostlivce a vyslovila.
Spiritus
Nic se, ale nestalo. Zkusila to ještě jednou, ale opět to samé. Nic. Jakoby jí někdo rušil kouzla. Už zase. Salazar se zkusil proměnit ve vlka, ale to samé nic. Daniel zase chtěl zaútočit mečem, ale opustila ho všechna síla a stěží meč udržel meč ve vzduchu.
,,Vzdeeejte seeee!´´ vydralo se jednomu kostlivcovi z úst. Ale takovým způsobem, jakoby někdo mluvil zkrze něj.
,,Povvvííídám vzdeeejte seeee!´´ řekl zase kostlivec.
Dobrodruzi stáli jako přišpendlení k zemi a nemohli uvěřit tomu, co viděli: mluvící kostlivec. Duch, ghúl a ostatní nemrtví mohli mluvit. Krom kostlivce.
,,Kdyyyž to neeeeejde po dobrééééém, taaak to pudeeeee po zléééém! Zasyčel kostlivec a poslal na dobrodruhy tři kostlivce s provazy, kteří dobrodruhy svázali za ruce. Značný kus provazu zůstal ještě plandat a tak kostlivci vzali kus provazu, a vedli dobrodruhy jako psy.
***
Asi po čtvrt hodině došli dobrodruzi do veliké síně z kamene. Síň byla opravdu veliká a rozlohou měla skoro 1 hektar. Podle podlahy, která nebyla tak nerovná, se dalo poznat, že bylo vidět, že na ní někdo poměrně nedávno pracoval. Její strop byl kruhovitý a při bližším nahlédnutím, bylo vidět, že na stropě visí spousta ghúlů, kteří se drží jeden druhého, a dělají podivné útvary podobné stalaktitům. Všichni ghúlové jakoby spali a nevšímali si právě přicházející kostlivé hlídky. Uprostřed sálu byl veliký trůn, vytesaný do stalagmitu, na kterém seděl veliký démon, opírající si hlavu o svojí ruku, jakoby na něco čekal. Kolem něj leželo spousty mrtvých těl, nad kterými stáli kostliví kouzelníci, kteří je oživovali, a posílali nahoru na strop. Démon se na ně koukal a upřeně pozoroval, jak nemrtví odlétávají do vzduchu. Jeho upřená hlava, podobající se býčí hlavě znuděně funěla. I když má býk srst, démon jí neměl. Místo ní měl tisícovky malých, černých šupin. Jeho ústa a nozdry se podobali spíš nozdrám ještěra, a tak jediné co po býkovi na jeho hlavě zbylo, byly dva velké rohy, býčí oči, uši a tvar hlavy. V puse měl šest řad ostrých tesáků, které vypadaly opravdu zvláštně. Jeho jazyk byl v podstatě had, který dokázal chrlit oheň. Nozdry nad jeho ústy byly široké jako železné tyčky. Jeho špičaté uši se tyčily nad jeho čelem, pod kterým skrýval hrozivě vyhlížející oči, které byly zaplněny krvavě rudou barvou. Pod jeho ještěřím krkem bylo mohutné, svalnaté a šlachovité tělo, na kterém byl všude samí sval. Na zádech měl složená veliká, dlouhá křídla a hned pod nimi měl veliký ocas. Nad ocasem měl veliký opasek z kostí, na kterém měl přivěšený svůj veliký meč s ostřím pilovitého tvaru. Celý meč byl černý a uprostřed něj byla velká, bílá kost. Jeho ruce, které měli na každé ruce pět dlouhých, ostrých drápů, připomínali spíš dlouhé nože, schopné rozsekat cokoli. Jeho nohy, připomínaly nohy lidské. Teda, byly mnohem svalnatější, větší a delší, ale chodidlo bylo podobné. Teda až na pět dlouhých drápů na každé noze.
***
Démon se upřeně díval na mrtvoly a jako jediný zaregistroval příchod kostlivců. Velice rychle se ohlídl na právě přicházející skupinku a přitom na tváři udělal děsivý úsměv.
,,Takže jsou tady? Ti škůdci?´´ zasmál se démon.
,,Anooo, můůůůj pane.´´ zachrčel jeden z kostlivců.
,,Mimochodem, omluvte mě, že jsem se nepředstavil hned. Jsem Apocalyps, pán intrik a toto je můj oddíl na invazi do Lut Gholeinu. Cítím, že se nejvyšší pán Diablo vrací zpátky k moci a to je znamení útoku na Lut Gholein. Ostatně jiní démoni už taky chystají útok. Tohle je poslední den před největší válkou, jakou lidstvo kdy potká. Masy těl budou padat na hromady a nakrmí tak nižší démony. Démoni ovládnou zem smrtelníků a porazí armády nebes. Už se těším, až můj meč projede tělem nějakého nebeského spratka.´´ uvítal dobrodruhy Apocalyps.
,,Oddíl? Vždyť je to armáda schopná ničit města!´´ zakřičel ustrašeně Daniel.
,,Ne je to jen oddíl. Jen zlomek naší armády. Jen zlomek! Naše výhra je nezastavitelná!´´ zasnil démon a koukl se s chtivým úsměvem nahoru.
,,Proč si unesl naše koně ty spratku pekelnej!´´ zařvala rozzlobeně Senilora.
,,Jejda, rathmnaská amatérka se zlobí! No přemýšlej! I můj oddíl musí jíst. A vy jste další předkrm. Nebo vás vezmu do oddílu? No, za ty mrtví ghúli byste si to zasloužili!´´ rozzlobil se Apocalyps.
,,Vždyť nás napadli! Ty tvoje oživlí sr*čk* napadli!´´ opětoval zlobu Daniel.
,,Ne. Vy jste je vyrušili. Ale jste vzpurní a to se mi líbí. Jako pán intrik si rád se smrtelníky hraju hry, na které vždy doplatí oni. Dám vám nabídku. Zahrajeme si takovou hru. Pokud ji vyhrajete, dám vám šanci žít dál a taky ty ostatky co zbily s koní, když je tak milujete. Ale pamatujte! Jediná chyba a stanete se druhým chodem!
,,Oč, oč se jedná?´´zeptal se koktavým hlasem Salazar.
,,Hmmm, ty se rád ptáš? Tak to je pro tebe tahle etapa hry jako udělaná. Tady máš hádanku. Je nejlehčí a tak máš jen tři, i když to bych byl moc hodný. Dám ti jednu šanci. Jestli neuhodneš, zabiju tebe a i tvé přátelé! Plížíte se to, ničí to království, zabíjí to, ničí to bratrství. Nejdřív je to jenom muška, nakonec je to nůž, odhalit to je to fuška, vyvaruje se toho ,,správný´´ muž. Co to je?´´řekl lstivě démon, poté se pohodlně usadil a udělal si pohodlí.
Salazar tiše přemýšlel v mysli. Jeho výraz se změnil ve výraz neutrální a bylo vidět, že přemýšlí.
Možná královražda, ale to je blbost. Plíží se to, to určitě znamená, že to přijde ve zvlášť neočekávanou chvíli. Co to, ale je? Zabíjí to, jaký to má význam? A vyvaruje se toho správný muž, zvláštní hádanka. Počkat, zabíjet nemusí jen vražda, taky je tu POPRAVA! Takže způsobuje popravy. Co dál? Ničí to bratrství, to většinou HÁDKA. Takže něco slovního. Ale hádka nemusí vždy vzniknout slovně. Můžou jí pomoct také intriky. Ano! Intriky, ty ničí, vraždí, trhá bratrství, a zezačátku se to jenom plýží!
,,Mám to intriky!´´ zakřičel veselým hlasem druid.
Démon se najednou prudkým pohybem zvedl a naštvaným hlasem řekl:
,,Máš štěstí. Tvoje hádankářství tě ochránilo. Seniloro teď ty:
Jednou je tam, pak zase zpátky, já to rád mám, způsobuje hrátky.
Démon byl rád, že vymyslel dobrou hádanku a sedl si. Jako pán intrik měl vždy v rukávu nějaké eso v dané situaci. A tahle byla obzvlášť těžká. Rathmanka věděla, že démon mu dal obzvlášť těžkou hádanku. I přes to, že věděla, že na tohle možná nepřijde, začala
přemýšlet.
Podle mě čas. Ale proč by měl Apocalyps rád? Tohle asi bude zase něco se zradami a podobnými věcmi. Ale jaké hrátky? To nedává smysl. Apocalyps je démon a tak bude mít rád to co ostatní démoni. To je krveprolití, brutalita, smrt, zlo, utrpení, intriky, zrada, války…
A jaké hrátky? Určitě zase něco v démonském myšlení. Ti si v podstatě ,,hrajou´´ když zabijí a tak. Ale proč by to bylo jednou tam a zase tady? Možná tím myslí mor.Nebo bitvu. No jo!
,,Je to bitva!´´ zakřičela Senilora.
,,Démonovi se objevil na tváři zhnusený výraz, kterým dal najevo, že má pravdu. Nakonec se usmál. Právě ho napadla velice dobrá hádanka pro Daniela.
,,Máš pravdu. Ale co náš jelimánek Daniel! Ty si velice chytrý, ale v boji. V myšlení, jsi hlupák. Tak tu máš hádanku!
Duševní zranění máš, nelíbí se to každému, ty se sám sebe ptáš, proč tě osud nevystavil něčemu horšímu. Tvoje mysl je smutná, nemůže to unést, pro démony věc krásná, díky tomu můžou vést. Co to je?´´ řekl Danielovi hádanku Apocalyps. Tohle byla asi zatím nejtěžší hádanka. Démon už i vytasil meč a začal ho hladit. Daniel se zamyslel a začal přemýšlet.
Co to může být? Když jsem se cítil hrozně? No kdy? Určitě jsem to už zažil. Kdy jsem byl smutný? Když mi zemřeli rodiče. Ano smrt rodičů! Ale jak naopak? Možná smrt syna před rodiči. Ale jak vést? Možná pokud ho démoni oživí, můžou vést onu mrtvolu. Možná je to pohřeb. Pohřeb rodičů. A mám to!
,,Pohřeb rodičů!´´ zakřičel Daniel.
Démon se na něj koukl a hrozivým hlasem řekl.
,,Poprvé v mém životě mě někdo porazil v hádankách. Poprvé! Sakra. Dobře. Nechám vás jít, ale to neznamená, že zabráníte invazi.´´nasupil se Apocalyps a pronesl jakési kouzlo.
Inveri Tasahy Rakas…
***
Všichni dobrodruzi se najednou objevili ve svých spacích pytlích. Nic si nepamatovali a to co před chvílí zažili v jeskyni, jakoby se jim vytratilo z paměti. Vůbec nevěděli, že unikli smrti, jen díky tomu, že uhodli hádanky. Jejich mysl se prostě rozhodla, že na vše zapomene. Z nějakých neznámých důvodů vedle nich spali tři koně. Dobrodružství, které zažili, bylo prostě zapomenuto…
***
Danielovi se otevřely oči. Bylo časně ráno a podle spousty lidí ,,čas ještě spát´´. Mladík ze sebe odkryl pokrývku a položil jednu ruku na teplý písek. Kolem vládl jen mír, všude poletovali malé kousky písku, a čas od času se k ohništi dobrodruhů doplazila i nějaká písečná zmije. Daniel vstal a pomalu se rozhlídl. Salazar již na ohni opékal kousek nějakého masa. Maso se na ohníčku pěkně peklo a vydávalo líbeznou vůni. Senilora dokonce seděla již u ohně a dívala se, jak se maso postupně opéká a nabírá zlatou barvu. V kotlíku u ohně byl již čaj, který doslova lákal, aby ostatní přisedli k ohni. Blízko kotlíků leželo na pánvi něco, co se podobalo paprikám. Ano chilli. Většina z papriček již byla snědená, ale přesto zůstalo ještě pár kousků i pro Daniela. Okolo vládla opravdu přátelská atmosféra, při které Senilora začala pobrukovat i písničku, kterou zpívala když jí bylo veselo.
,,Ááá, náš ospalec se probudil. Brý ráno. Přisedni a dej si. Připravil jsem trochu čaje a chilli!´´přivítal Daniela Salazar.
,,Děkuji!´´ řekl Daniel a přisedl k ohni, při čemž si do svého ,,korbelu´´ nalil čaj a strčil do pusy pár papriček.
,,Tak co, jak ses vyspal? Já dobře.´´zeptala se Daniela rathmanka.
,,Dobře, a ty?´´opětoval otázku Daniel s úsměvem na tváři.
,,Taky dobře.´´ odpověděl Senilora a poté se ohlédla ,,hele, pořád chceš jít do Lut Gholeinu?´´
,,Jo, proč?´´zeptal se Daniel.
,,Koukni se sám!´´odpověděla Senilora.
Poté se Daniel ohlédl a v dálce spatřil něco co připomínalo armádu postupující směrem Lut Gholeinu. Vedl ji nějaký démon. Veliký ,,oddíl´´ postupoval sice pomalu, ale za to velice odhodlaně. Invaze světa skutečně začala…
Líbila? Ostatně bych byl rád, aby mi někdo napsal pořádnou kritiku. Ať se poučím
PS: Taky bych chtěl říct, že co se týče popisu, tak jsem zašel do detailu. tak se prosím nezlobte. já chci, abyste si ty postavy prostě vybavili
Jeskyně
Jeskyně. Temné a tiché místo, jenž vyzařuje jakousi zvláštní až děsivou atmosférou. Všude poletují netopýři a jiné havěti, včetně much a komárů. Občas se narazí i na stalagmity, stalagnáty, stalaktity a jiné podivné útvary matky přírody. Čas od času se najde i nějaká pavučina či rovnou více pavučin, na kterých jsou velcí chlupatí pavouci přizpůsobení zimě. V jeskyni je také spousta podivných zvuků jako třeba tekoucí podzemní pramen, kapající voda postupně tvořící stalaktit, jezírko, do kterého spadne čas od času nějaký kamínek či kapka, a ještě je tu ten nejděsivější zvuk, pomalé kroky stvořeních, jenž vytváří jen magie a démoni: nemrtví…
Tři postavy šly temnou chodbou hlouběji do jeskyně. Čas od času se ten poslední otočil rychlým pohybem s mečem v ruce, jen kvůli tomu, že se lekl padající kapky. Druhá postava se vždy zasměje a řekne něco srandovního, čímž se všechny tři postavy hlasitým smíchem rozesmějí. První postava nese velkou louč, která svým světlem ozařuje jeho velké a šlachovité tělo muže s dlouhým, pečlivě upraveným plnovousem. Ona postava má rysy vlka, špičatý nos, mastné a zarostlé obočí, oči vlka, jenž se pořád pohybují a kontrolují vše, co se v děsivé tmě hýbne. Jeho vlasy mají kaštanovou barvu, navíc je má na rozdíl od plnovousu rozcuchané a neuspořádané. Kdykoli se hýbne, pohnou se mu stovky vlasů různými směry, čímž se dokazuje jeho divokost. Uši má špičaté a trochu delší až připomínají uši vlka. Stejně jako uši, má i nos velice špičatý. Jeho barva očí se shoduje se špinavou, zelenou barvou, která pokrývá například bažiny. Navíc je vidět, že ve tmě se orientuje poměrně dobře, a šel by správnou cestou i bez své velké hořící pochodně. Jeho pusa je pak velice malá a dodává tak postavě vážný výraz. Za tmavě rudými rty skrývá řadu špičatých zubů. Krk není ani tak dlouhý, protože postava je malinko shrbená, ovšem kdyby se narovnala, měřila by rovné dva metry. Jeho kůže je bílá jak sníh a je porostlá hustým ochlupením. Na jeho rukách, které by se svým ochlupením dali přirovnat k opičí ruce má velké, dlouhé jizvy z bojů, které dokazují, že nejde o pouhopouhého člověka. Jedná se o druida-vlkodlaka, který se naučil tuto vlastnost již ve svých sedmi letech. Druid se jmenoval Salazar Fortuna a pocházel z Kehjistanských džunglí, kde by se bez této schopnosti neobešel. Na sobě měl jen dlouhý háv, a veliké kalhoty. Kromě louče a oblečení nic jiného neměl a proč by taky, když jeho síla byla ve vlčích spárech a rychlost ve vlčích nohách.
Druhá postava byla vysoká a stála přímě jako špendlík. Její krok byl rychlí a dával jí tak na vážnosti. Jednalo se o rathmanku Seniloru Darkmoon. Byla to velice vážená rathmanka, jenž dovedla oživování mrtvol k dokonalosti, a ještě pro to vymyslela pár kouzel. Její hlava, na které ji rostly černé a vždy učesané vlasy, byla temné jako noc. Do nich měla zapletené provázky na, kterých byly nějaké kamínky s ornamenty. Nejspíš jen tak pro parádu, kterou Senilora, přesto že byla rathmanaka , měla ráda. Pod vlasy se na čele skrývalo tetování na, kterým byl Trag´Oul; drak držící váhy. Ono tetování pokrývalo celé čelo a tak se stalo výrazný detailem jejího těla. Pod tetováním měla řasy, upravené řasy, které jen zapadali do jejího vzhledu. Její modré oči měly nádhernou až svůdnou podobu. Azurové oči byly rána pro oči a dělaly tak obličej ještě krásnější a svůdnější. Nos měla jako většina lidí, rovný, bez špičky a nevýrazný. Pod nosem se skrývala malá ústa s ostře černými rty. Za rty se, ale místo černých zubů skrývali zářivě bílé zuby, které na jejím těle vyzařovali metry daleko. Uši měla malinko zašpičatělé a přitisknuté ke kůži. Pod krkem, se skrývalo průměrné podprsí. Její ruce na sobě měli další tetování: lebku. To si na kůži vytetovala, když se stala talentovanou v oživovací magii. Na dlouhých prstech, měla černě nabarvené prsty, které dokazovaly, že si rathmanka potrpěla na vzhledu. Její dlouhé nohy už neměly žádný výrazný detail, kterými Senilora disponovala mnoho. Její zbroj, už ale s krásou neměla nic společného. Na hlavě měla malou čelenku, na které měla vyryta ornamenty, které dělaly rathmanku mnohem rychlejší a silnější. Na uších pak měla náušnice s dalšími ochrannými runami. Na trupu měla lehkou výzbroj z lehkého kovu, na kterém byly nakresleny runy, které způsobovaly, že brnění bylo velice pevné. Celé brnění bylo černé jako noc a mělo na hrudi ještě černější měsíc, což byl znak Senilory. Pod brněním měla dlouhé šaty, které byly rozdvojeny a tak se v nich snadno pohybovalo. Na černém opasku, kromě pár lektvarů a váčků vysela ještě černá dýka. Dýka byla velice rovná a ostrá. Na ní byly vyryty runy, které zvyšovaly její účinnost, navíc disponovala ještě úplně ničím silnějším: krví anděla smíšenou s krví démona. Rathmanka se jednou ocitla uprostřed boje mezi démonem a andělem. Andělovi v hrozivém boji pomohla démona zabít. Anděl však na úkor svých zranění umřel taky. Seniloru proto napadla jedna věc. Aby příště pomohla více, naplnila svou dýku andělovo a démonovo krví, čímž se dýka stala tak silná, že se o tom ostatním mohlo jen zdát. Dále měla rathmanka jen vysoké černé boty z drahé kůže. Senilora byla dobré povahy a měla ráda srandu. A tak tým většinou pobavila.
Konečně třetí postava byl mladý šermíř, který měl kořeny až v Harrogathu. Onen šermíř se jmenoval Daniel Svansky, byl to mladík, který ale svým umem s mečem udivoval i válečné veterány. Jeho malá postava atleta nedávala vůbec najevo, jak je silný. Jeho dovednost s mečem byla až udivující, spousta šermířů toužila stát se jeho učněm, ovšem na to byl příliš mladý. Daniel vypadal skoro jako každý mladík. Jeho dlouhé hnědé vlasy, sahající mu po krk vypadaly tak divoce, až šíleně. Uši, které pod vlasy skrýval, měl pevně přitisklé ke kůži. Nos měl podobný jak Senilora a tak je zbytečné ho popisovat. Rty měl špinavě červené a za nimi skrýval ještě bělejší zuby, než měla jeho přítelkyně Senilora. Daniel měl oholené tváře bez náznaku vousů. Pod hranatou bradou skrýval krk, který měl na sobě jednu velikou jizvu, kterou Daniel získal, když mu bylo deset let. To totiž bojoval s nájezdníky. Jeho umění s mečem bylo již velice veliké, ale to ho nezachránilo před dlouhou, táhlou jizvou na krku. Na pažích měl další jizvy s předchozích bojů, tentokrát, ale mnohem menší. Jeho výstroj byla lehká a poskytovala základní ochranu, svoji jistotu totiž vkládal do jeho dlouhého meče. Na hlavě měl lebeční helmu, která kryla také pod okem a nos. Zbytek helmy pak byla jakási drátěná kukla z mnoha kroužků, která sahala až po hrudník. Na trupu pak měl vycpávanou zbroj, která sice nechránila, ale šermíř si nenechal ,,dát meč ´´ k tělu. Na svých zádech měl dlouhou pochvu, ve které většinou býval jeho dlouhý meč, který věčně třímal v ruce. Na opasku mu visela dlouhá dýka, která se podobala spíš loveckému noži.
***
Tři postavy šly pomalu tunelem a dívali se na krásu stalagnátů. Ovšem věděli, že i mírumilovná jeskyně, podobající se spíše ,,díře v zemi´´, může být smrtonosná past. Všichni tři dobrodruzi by do takové jeskyně vůbec nevkročili. Ale nastala situace, která je přinutila do ní vejít. Když spali před jeskyní, utekli jim do ní koně. Dobrodruzi se po prériích u Lut Gholeinu bez koní mohli pohybovat jen těžko. Koně pro ně byli, dalo by se říct životně důležití. Navíc to byli jejich věrní přátelé.
,, Já vám říkal, že utábořit se před tou jeskyní nebyl dobrý nápad!´´ namítl zničehonic Daniel.
,,Strašpytle! Prostě je jen najdeme a odvedeme si je zpět! Navíc, nám je přece jedno jestli jsou mrtví či živí! ´´ odpověděla s šibalským úsměvem rathmanka.
,,To je pravda, dobrý vtip. Ale radši mám živý koně, než nemrtvé. ´´ odvětil z vážným výrazem Salazar.
,,Přestaňte s těmi vtípky. Už tak, že jsem po pás v problémech!´´ řekl ustrašeným výrazem šermíř.
,,Ale sklapni! Buď rád, že jsme s tebou do toho Gholeinu jeli. Nevím co bys bez nás dělal v téhle situaci. Určitě by si zemřel ještě před tím, než bys tuhle jeskyni spatřil.´´ zakřičela rathmanka.
Daniel si v té chvíli přemítal ten zážitek. Ten hrozný zážitek z pouště. Ano. Nedaleko odsud se udál boj, na který těžko zapomene. Napadli je magotti. Hrozivý brouci, kteří na své oběti útočí spod, a tak je těžší je zabít. Daniel by teď určitě ležel v žaludku tohoto hrozného tvora, pokud by Senilora nevyslovila kouzelnou formuli, a neposlala magotovi smrtelný, kostěný oštěp, který mu propíchl hlavu a magotta tak zabil. A co bylo horší, na skupinku zaútočilo rovnou několik magottů zároveň a nebýt Salazara a Senilory, byl by Daniel roztrhán na kusy. Brr! Na tohle nemohl zapomenout. Strašlivý vřískot těchto brouků a jejich mohutná kusadla viděl ještě dlouho před sebou.
,,Máš pravdu.´´ omluvil se Daniel rathmance.
***
Dobrodruzi postupovali dál a najednou uslyšely něco, co se nepodobalo ničemu, co znali. A zase. Táhlé kroky, které způsobovalo maso, které šustělo na zemi. Pak nic. A zase, tentokrát i táhlí lidský, mrtvolný hlas. A zase šustění. A zase nic. Pak se konečně ze tmy před nimi narýsovala shrbená postava, připomínající ghúla. Oprava. Ghúl to byl. Pomalým krokem se k nim pomalu blížil a díval se na ně svou mrtvou, hnijící a zkrvavenou tváří s prázdnýma očima. Senilora najednou odstrčila Salazara, vytasila svou dýku, namířila s ní na Ghúla a vyslovila zaklínadlo, tak hlasitým tónem, že dralo uši.
Serpen
Z dýky najednou vyletělo kostěné kopí, jenž neuvěřitelnou rychlostí probodlo ghúla a ještě ním proletělo. Tím ho, ale kompletně nezabila. Ghúl se jen zakymácel, při čemž mu z rány vypadly kusy červavého masa. Ghúl se nechvíli tupě koukl na ránu a pak se zase ohlídl na družinu a postupoval dál.
,,Co to sakra je? Měl být dávno mrtvý! Tenhle nemrtví musel být oživen nějakou velmi silnou magií! Normální ghúl by spadl na zem!´´ zaklela rathmanka a znovu na něj namířila.
Savas Verhes
Z dýky najednou vystřelily veliké kostěné zuby, které se zabodly do ghúlova špinavého těla. Jeden zub mu dokonce usekl ruku. Ghúl se, ale zase jen zakymácel a vychrlil krev, která spadla na kamennou zem. Tentokrát udělal, ale něco zcela nevídaného. Koukl se na zub, který mu zůstal v těle, vyrval ho rukou, a šel po postavách, jakoby měl zbraň.
,,Sakra, Sakra, Sakra! Co to má znamenat? Taková inteligence je u ghúla velice zvláštní! Tenhle nebyl oživen amatérem. Ten někdo musel umět to, co umím já!´´ zaklela zase Senilora.
Najednou se ozvalo hlasité zavití a před rathmanku velikou rychlostí skočil veliký vlk.
Jeho černá, mastná a zježená srst mu pokrývala celé tělo. Jeho špinavě zelené oči se upřeně dívaly, jakoby až vyzývavě ke ghúlovi. Hrozivá pusa plná řadou ostrých špičáků se najednou otevřela a vydala další děsivé zavytí. Vlk se najednou vrhl na ghúla a rychlými pohyby jeho děsivých spárů ho roztrhal na kusy. Pro Daniela a Seniloru to byl hnusný zjev. Všude kolem lítali plesnivé orgány a zkrvavené kusy těla. Nakonec vlk agresivním pohybem od ghůlova ,,zbytku´´ těla uskočil a začal se přeměňovat do lidské podoby. Nejdřív se vztyčil a začal se trochu zmenšovat. Pak mu částečně začala mizet srst. Jeho hlava se mu začala formovat do lidské podoby a na bradě mu začal růst dlouhý, pečlivě upravený plnovous. Salazar stál najednou před ghúlím tělem a ještě děsivě vrčel a funěl.
,,Salazare, já jsem myslela, že mi pukne srdce leknutím, potom co si tak děsivě zavyl!´´ usmála se Senilora a zasunula dýku do pochvy.
Její smích, ale přestal, když uslyšela další šoupavý zvuk. Tentokrát jich, ale slyšela víc. Pak zase nic, a najednou uslyšela, jak Daniel sekl dozadu svým obouručným mečem. Zezadu na něj šlo aspoň dvacet ghúlů. A co hůř ze tmy se vyrýsovaly další tři postavy. Daniel najednou sekl znovu a najednou zařval bolestí. Nějaký ghúl ho kousl do nohy. Byl to ten samí, kterého přesekl prvního. Ghúl se totiž dál plazil po zemi. Daniel proto rychle pozvedl svůj meč a velikou rychlostí probodl Galovi hlavu a rychlým pohybem ji odtrhl od těla. Daniel obratně odvracel útoky nemrtvých útočníků. V jednu chvíli usekl jednomu z nich hlavu, ale ghúl šel vesele dál. Daniel byl nakonec přinucen ustoupit dál za Seniloru a tak do vřavy ghúlů vystrčil v podstatě ji. Seniloře nezbývalo nic jiného a tak musela bojovat proti zadnímu náporu sama.
Rychlým pohybem vyndala dýku a rozsekla jednoho ghúla na dvě části. Pak namířila dýkou na ghúli okolo a z úst je jí vydralo velice hlasitým hlasem zaklínadlo.
Serpen
Z dýky najednou vyjel kostěný oštěp a obrovskou rychlostí projel jednomu z ghúlů hlavou, při čemž vyletěly z jeho hlavy kousky hnijícího masa. Ghúl se sice ještě pohyboval dál, ale Senilora mu poslala vstříc další oštěp. Ten mu velikou rychlostí projel trupem a rozerval mu tak tělo. Ghúl se skácel na zem a byl mrtev. Senilora rychle řekla další zaklínadlo.
Bombardo
Ghúlovo mrtvé tělo explodovalo. Výbuch srazil Seniloru na zem, ale roztrhal ostatní ghúly.
Na rathmanku dopadaly malé kousky masa, a změnily tak její bílou pleť na kůži poskvrněnou krví. Mezitím tři ghúlové zepředu se radši dali na útěk. Senilora vstala a rozhlídla se kolem. Ještě před chvílí černá jeskyně s velikým stropem nyní byla polorozbořená a plná krve. Na zemi se válely kusy těla, kterým exploze ještě částečně nic neudělala. Rathmanka potichu oddechovala a protáhla se. Najednou ucítila velikou bolest, která šla od nohy. Když se na ní podívala, všimla si, že má na ní velikou, zkrvavenou spáleninu. Spálenina se šinula od kolena až po konec stehna a vypadala opravdu hrůzostrašně. Její kůže, která dřív pokrývala tuto část nohy, byla pryč. Místo ní na noze byla otevřená, spálená rána, ze které tekla krev.
,,Sakra, sakra, sakra!´´ zaklela Senilora a šáhla si na spáleninu.
,,Co se děje?´´ zeptal se Daniel, který ještě nevěděl, co se jí stalo.
,,Moje noha, au!´´ řekla Senilora ,,je spálená. Spálená mojím vlastním kouzlem!´´
,,Vždyť to vyléčíš. Si přece necromancerka!´´ odvětil Daniel.
,,O to nejde. Mě přijde divné, že mé vlastní kouzlo mi ublížilo. Jakoby ho něco rušilo a poslalo i proti mně. To, ale dokážou jen silní kouzelníci! Navíc se mi zdá, že se nemůžu ani vyléčit! Někdo mi ruší moje kouzla!´´ odvětila ustrašeně rathmanka.
,, Pojď. Radši se vrátíme. Pečme na koně. Hold, budeme muset poušť přežít.´´ řekl do rozhovoru Salazar.
Jakmile ovšem řekl tuto větu, velký stalaktit za nimi spadl za ně, a znemožnil jim tak jedinou cestu ven. A jakoby to nestačilo, spadl za ně ještě další stalaktit.
,,Hold budeme muset jít dál.´´ usmál se Daniel.
Salazar na to vzal svoji pochodeň, která ležela mezitím na zemi a posvítil ní dál do chodby. Chodba vypadala relativně dobře a opuštěně. Světlo sice zachytilo pár stínů, ale jednalo se jen o netopýry a jinou zvěř, přesto dobrodruzi věděli, že i klidné místo může být rejdištěm zla. Senilora se nakonec rozhodla, že bude muset bolest snést a jít dál. Kulhavým krokem se proto odebrala za Danielem a Salazarem. Všichni tři šly tiše černou chodbou, kde jediným zdrojem světla byla druidova pochodeň.
Asi po půlhodinové klidné cestě chodbou spatřily tři, velká a čtyřnohá těla na zemi. Byli to jejich koně, ale byli mrtví. Jeden z nich měl rozseknutý krk, další měl velkou tržnou ránu na boku. Jakoby ho něco vší silou roztrhlo. A třetí měl velké kousance na hlavě, trupu a krku.
,,Jasná práce ghúlů. Ale co je přimělo jít do jeskyně? Navíc podle poloh těla se koně nechali zabít dobrovolně? Je to zvláštní. Podobné věci jsem neviděl ani v Kehjistanu. A že jich tam je!´´ udivil se Salazar.
,,To ano. Navíc jejich výraz není ani nějak ustrašený či vyděšený! Byli úplně v klidu a podle jejich ksichtu poznám, že se jim to i líbilo.´´ odpověděla Senilora.
,,Pst! Něco slyším!´´ zašeptal najednou Daniel.
Ze tmi byly slyšet rychlé kroky, které se podobaly krokům lidským. Nebyl to onen šoupavý zvuk, ale normální kroky, které ale zněli, jakoby někdo mlátil kostí na zem. Ze tmi se najednou vyrýsovalo několik postav. Nebyli to, ale ghúlové, ale kostlivci. Asi deset kostlivců vybaveni luky, meči, oštěpy, štíty, sekyrami, atd. Senilora rychle a pohotově vyndala dýku, namířila na kostlivce a vyslovila.
Spiritus
Nic se, ale nestalo. Zkusila to ještě jednou, ale opět to samé. Nic. Jakoby jí někdo rušil kouzla. Už zase. Salazar se zkusil proměnit ve vlka, ale to samé nic. Daniel zase chtěl zaútočit mečem, ale opustila ho všechna síla a stěží meč udržel meč ve vzduchu.
,,Vzdeeejte seeee!´´ vydralo se jednomu kostlivcovi z úst. Ale takovým způsobem, jakoby někdo mluvil zkrze něj.
,,Povvvííídám vzdeeejte seeee!´´ řekl zase kostlivec.
Dobrodruzi stáli jako přišpendlení k zemi a nemohli uvěřit tomu, co viděli: mluvící kostlivec. Duch, ghúl a ostatní nemrtví mohli mluvit. Krom kostlivce.
,,Kdyyyž to neeeeejde po dobrééééém, taaak to pudeeeee po zléééém! Zasyčel kostlivec a poslal na dobrodruhy tři kostlivce s provazy, kteří dobrodruhy svázali za ruce. Značný kus provazu zůstal ještě plandat a tak kostlivci vzali kus provazu, a vedli dobrodruhy jako psy.
***
Asi po čtvrt hodině došli dobrodruzi do veliké síně z kamene. Síň byla opravdu veliká a rozlohou měla skoro 1 hektar. Podle podlahy, která nebyla tak nerovná, se dalo poznat, že bylo vidět, že na ní někdo poměrně nedávno pracoval. Její strop byl kruhovitý a při bližším nahlédnutím, bylo vidět, že na stropě visí spousta ghúlů, kteří se drží jeden druhého, a dělají podivné útvary podobné stalaktitům. Všichni ghúlové jakoby spali a nevšímali si právě přicházející kostlivé hlídky. Uprostřed sálu byl veliký trůn, vytesaný do stalagmitu, na kterém seděl veliký démon, opírající si hlavu o svojí ruku, jakoby na něco čekal. Kolem něj leželo spousty mrtvých těl, nad kterými stáli kostliví kouzelníci, kteří je oživovali, a posílali nahoru na strop. Démon se na ně koukal a upřeně pozoroval, jak nemrtví odlétávají do vzduchu. Jeho upřená hlava, podobající se býčí hlavě znuděně funěla. I když má býk srst, démon jí neměl. Místo ní měl tisícovky malých, černých šupin. Jeho ústa a nozdry se podobali spíš nozdrám ještěra, a tak jediné co po býkovi na jeho hlavě zbylo, byly dva velké rohy, býčí oči, uši a tvar hlavy. V puse měl šest řad ostrých tesáků, které vypadaly opravdu zvláštně. Jeho jazyk byl v podstatě had, který dokázal chrlit oheň. Nozdry nad jeho ústy byly široké jako železné tyčky. Jeho špičaté uši se tyčily nad jeho čelem, pod kterým skrýval hrozivě vyhlížející oči, které byly zaplněny krvavě rudou barvou. Pod jeho ještěřím krkem bylo mohutné, svalnaté a šlachovité tělo, na kterém byl všude samí sval. Na zádech měl složená veliká, dlouhá křídla a hned pod nimi měl veliký ocas. Nad ocasem měl veliký opasek z kostí, na kterém měl přivěšený svůj veliký meč s ostřím pilovitého tvaru. Celý meč byl černý a uprostřed něj byla velká, bílá kost. Jeho ruce, které měli na každé ruce pět dlouhých, ostrých drápů, připomínali spíš dlouhé nože, schopné rozsekat cokoli. Jeho nohy, připomínaly nohy lidské. Teda, byly mnohem svalnatější, větší a delší, ale chodidlo bylo podobné. Teda až na pět dlouhých drápů na každé noze.
***
Démon se upřeně díval na mrtvoly a jako jediný zaregistroval příchod kostlivců. Velice rychle se ohlídl na právě přicházející skupinku a přitom na tváři udělal děsivý úsměv.
,,Takže jsou tady? Ti škůdci?´´ zasmál se démon.
,,Anooo, můůůůj pane.´´ zachrčel jeden z kostlivců.
,,Mimochodem, omluvte mě, že jsem se nepředstavil hned. Jsem Apocalyps, pán intrik a toto je můj oddíl na invazi do Lut Gholeinu. Cítím, že se nejvyšší pán Diablo vrací zpátky k moci a to je znamení útoku na Lut Gholein. Ostatně jiní démoni už taky chystají útok. Tohle je poslední den před největší válkou, jakou lidstvo kdy potká. Masy těl budou padat na hromady a nakrmí tak nižší démony. Démoni ovládnou zem smrtelníků a porazí armády nebes. Už se těším, až můj meč projede tělem nějakého nebeského spratka.´´ uvítal dobrodruhy Apocalyps.
,,Oddíl? Vždyť je to armáda schopná ničit města!´´ zakřičel ustrašeně Daniel.
,,Ne je to jen oddíl. Jen zlomek naší armády. Jen zlomek! Naše výhra je nezastavitelná!´´ zasnil démon a koukl se s chtivým úsměvem nahoru.
,,Proč si unesl naše koně ty spratku pekelnej!´´ zařvala rozzlobeně Senilora.
,,Jejda, rathmnaská amatérka se zlobí! No přemýšlej! I můj oddíl musí jíst. A vy jste další předkrm. Nebo vás vezmu do oddílu? No, za ty mrtví ghúli byste si to zasloužili!´´ rozzlobil se Apocalyps.
,,Vždyť nás napadli! Ty tvoje oživlí sr*čk* napadli!´´ opětoval zlobu Daniel.
,,Ne. Vy jste je vyrušili. Ale jste vzpurní a to se mi líbí. Jako pán intrik si rád se smrtelníky hraju hry, na které vždy doplatí oni. Dám vám nabídku. Zahrajeme si takovou hru. Pokud ji vyhrajete, dám vám šanci žít dál a taky ty ostatky co zbily s koní, když je tak milujete. Ale pamatujte! Jediná chyba a stanete se druhým chodem!
,,Oč, oč se jedná?´´zeptal se koktavým hlasem Salazar.
,,Hmmm, ty se rád ptáš? Tak to je pro tebe tahle etapa hry jako udělaná. Tady máš hádanku. Je nejlehčí a tak máš jen tři, i když to bych byl moc hodný. Dám ti jednu šanci. Jestli neuhodneš, zabiju tebe a i tvé přátelé! Plížíte se to, ničí to království, zabíjí to, ničí to bratrství. Nejdřív je to jenom muška, nakonec je to nůž, odhalit to je to fuška, vyvaruje se toho ,,správný´´ muž. Co to je?´´řekl lstivě démon, poté se pohodlně usadil a udělal si pohodlí.
Salazar tiše přemýšlel v mysli. Jeho výraz se změnil ve výraz neutrální a bylo vidět, že přemýšlí.
Možná královražda, ale to je blbost. Plíží se to, to určitě znamená, že to přijde ve zvlášť neočekávanou chvíli. Co to, ale je? Zabíjí to, jaký to má význam? A vyvaruje se toho správný muž, zvláštní hádanka. Počkat, zabíjet nemusí jen vražda, taky je tu POPRAVA! Takže způsobuje popravy. Co dál? Ničí to bratrství, to většinou HÁDKA. Takže něco slovního. Ale hádka nemusí vždy vzniknout slovně. Můžou jí pomoct také intriky. Ano! Intriky, ty ničí, vraždí, trhá bratrství, a zezačátku se to jenom plýží!
,,Mám to intriky!´´ zakřičel veselým hlasem druid.
Démon se najednou prudkým pohybem zvedl a naštvaným hlasem řekl:
,,Máš štěstí. Tvoje hádankářství tě ochránilo. Seniloro teď ty:
Jednou je tam, pak zase zpátky, já to rád mám, způsobuje hrátky.
Démon byl rád, že vymyslel dobrou hádanku a sedl si. Jako pán intrik měl vždy v rukávu nějaké eso v dané situaci. A tahle byla obzvlášť těžká. Rathmanka věděla, že démon mu dal obzvlášť těžkou hádanku. I přes to, že věděla, že na tohle možná nepřijde, začala
přemýšlet.
Podle mě čas. Ale proč by měl Apocalyps rád? Tohle asi bude zase něco se zradami a podobnými věcmi. Ale jaké hrátky? To nedává smysl. Apocalyps je démon a tak bude mít rád to co ostatní démoni. To je krveprolití, brutalita, smrt, zlo, utrpení, intriky, zrada, války…
A jaké hrátky? Určitě zase něco v démonském myšlení. Ti si v podstatě ,,hrajou´´ když zabijí a tak. Ale proč by to bylo jednou tam a zase tady? Možná tím myslí mor.Nebo bitvu. No jo!
,,Je to bitva!´´ zakřičela Senilora.
,,Démonovi se objevil na tváři zhnusený výraz, kterým dal najevo, že má pravdu. Nakonec se usmál. Právě ho napadla velice dobrá hádanka pro Daniela.
,,Máš pravdu. Ale co náš jelimánek Daniel! Ty si velice chytrý, ale v boji. V myšlení, jsi hlupák. Tak tu máš hádanku!
Duševní zranění máš, nelíbí se to každému, ty se sám sebe ptáš, proč tě osud nevystavil něčemu horšímu. Tvoje mysl je smutná, nemůže to unést, pro démony věc krásná, díky tomu můžou vést. Co to je?´´ řekl Danielovi hádanku Apocalyps. Tohle byla asi zatím nejtěžší hádanka. Démon už i vytasil meč a začal ho hladit. Daniel se zamyslel a začal přemýšlet.
Co to může být? Když jsem se cítil hrozně? No kdy? Určitě jsem to už zažil. Kdy jsem byl smutný? Když mi zemřeli rodiče. Ano smrt rodičů! Ale jak naopak? Možná smrt syna před rodiči. Ale jak vést? Možná pokud ho démoni oživí, můžou vést onu mrtvolu. Možná je to pohřeb. Pohřeb rodičů. A mám to!
,,Pohřeb rodičů!´´ zakřičel Daniel.
Démon se na něj koukl a hrozivým hlasem řekl.
,,Poprvé v mém životě mě někdo porazil v hádankách. Poprvé! Sakra. Dobře. Nechám vás jít, ale to neznamená, že zabráníte invazi.´´nasupil se Apocalyps a pronesl jakési kouzlo.
Inveri Tasahy Rakas…
***
Všichni dobrodruzi se najednou objevili ve svých spacích pytlích. Nic si nepamatovali a to co před chvílí zažili v jeskyni, jakoby se jim vytratilo z paměti. Vůbec nevěděli, že unikli smrti, jen díky tomu, že uhodli hádanky. Jejich mysl se prostě rozhodla, že na vše zapomene. Z nějakých neznámých důvodů vedle nich spali tři koně. Dobrodružství, které zažili, bylo prostě zapomenuto…
***
Danielovi se otevřely oči. Bylo časně ráno a podle spousty lidí ,,čas ještě spát´´. Mladík ze sebe odkryl pokrývku a položil jednu ruku na teplý písek. Kolem vládl jen mír, všude poletovali malé kousky písku, a čas od času se k ohništi dobrodruhů doplazila i nějaká písečná zmije. Daniel vstal a pomalu se rozhlídl. Salazar již na ohni opékal kousek nějakého masa. Maso se na ohníčku pěkně peklo a vydávalo líbeznou vůni. Senilora dokonce seděla již u ohně a dívala se, jak se maso postupně opéká a nabírá zlatou barvu. V kotlíku u ohně byl již čaj, který doslova lákal, aby ostatní přisedli k ohni. Blízko kotlíků leželo na pánvi něco, co se podobalo paprikám. Ano chilli. Většina z papriček již byla snědená, ale přesto zůstalo ještě pár kousků i pro Daniela. Okolo vládla opravdu přátelská atmosféra, při které Senilora začala pobrukovat i písničku, kterou zpívala když jí bylo veselo.
,,Ááá, náš ospalec se probudil. Brý ráno. Přisedni a dej si. Připravil jsem trochu čaje a chilli!´´přivítal Daniela Salazar.
,,Děkuji!´´ řekl Daniel a přisedl k ohni, při čemž si do svého ,,korbelu´´ nalil čaj a strčil do pusy pár papriček.
,,Tak co, jak ses vyspal? Já dobře.´´zeptala se Daniela rathmanka.
,,Dobře, a ty?´´opětoval otázku Daniel s úsměvem na tváři.
,,Taky dobře.´´ odpověděl Senilora a poté se ohlédla ,,hele, pořád chceš jít do Lut Gholeinu?´´
,,Jo, proč?´´zeptal se Daniel.
,,Koukni se sám!´´odpověděla Senilora.
Poté se Daniel ohlédl a v dálce spatřil něco co připomínalo armádu postupující směrem Lut Gholeinu. Vedl ji nějaký démon. Veliký ,,oddíl´´ postupoval sice pomalu, ale za to velice odhodlaně. Invaze světa skutečně začala…
Líbila? Ostatně bych byl rád, aby mi někdo napsal pořádnou kritiku. Ať se poučím
.
